Příliš pozdě

  Srdce se mi sevřelo. Nevydržela jsem to a pohlédla do jeho azurově modrých očí. Byl to konec a to jsem moc dobře věděla. Jeho oči se ihned vpily do mých, protože na tento okamžik celou dobu čekal. Pak se mě již potřetí zeptal svým hlubokým hlasem: „Odejdeš tedy se mnou“

  Rozbrnělo mě z toho hlasu celé tělo. Omámeně jsem přikývla. To ty jeho nádherné oči! Nemohla jsem odmítnout. Nešlo to. Byla jsem v jeho moci. Všechny pohyby se mi zdály náhle vláčné a pomalé. Vše bylo unavené, ospalé a… a nádherné.

  Před očima jsem jakoby měla nějakou clonu, která skryla vše zlé.natáhl ke mně svou dokonalou ruku a já mu podala tu svou. Okouzleně jsem ho následovala. Vše bylo nádherné, dokonalé až neskutečné.

  Ale něco bylo špatně. Zaostřila jsem na jeho druhou ruku a spatřila jsem to. V jeho ruce se zalesklo ostří nože, jenže v tu chvíli jsem mu opět pohlédla do očí. Ten nůž byl ztělesněná krutá krása. Něco nebezpečného, něco krásného a vzrušujícího. Sama bych si ho přiložila k hrdlu a s rozkoší pozorovala kapičky mé krve jak kanou po čepeli nože.

  Jenže pak náhle ten opojný závěs z mlhy zmizel. Vše bylo špatně a pohyby byly opět rychlé. Jeho rty, které se před chvílí tak neskutečně nádherně usmívaly, ted´ byly stažené do krutého úšklebku. A nůž… nůž byl děsivě blízko mému hrdlu. Zaplavila mě vlna poznání a zoufalství. Jenže už bylo pozdě všechny snahy o únik byly marné.Příliš pozdě…podlehla jsem kouzlu…od sud již není …ná…vra..tu… je konec.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.