PROLOG

            Dveře bouchnou a auto se pomalu rozjede. Já tam jen tak sedím a sleduju ubíhající krajinu za oknem. Kde je máma? Ta otázka mi duněla v hlavě už dlouho. Máma, kde je? Kde je?  Zakryji si uši, ale nepomůže to. Hlas stále křičí. Ta otázka nejde umlčet. Mlč, mlč, mlč ! Zatnu zuby. Přestane to. Musí. Tak mlč!

            ,,Já jsem Roberryta Saronová.‘‘ promluví řidička a zářivě se na mě usměje odzbrojujícím úsměvem do zpětného zrcátka. Musím se také usmát. Ale, jak se to dělá? Koutky mi klesnou dolů a čelo se mi zkrabatí. Jak?

            ,,Říkali mi, že nemluvíš, ale já tě to naučím neboj se, Lenko.‘‘ Lenko. Proč mi říká Lenko? Já jsem přece Agalen, nebo ne? Nejsem si najednou jistá. Jistota je jen v mých jizvách. Jsem si jistá jen tím, že mám velkou jizvu pod okem a zjizvený ruce, jako kmen stromu.

            ,, Říkej mi Roby, ano?‘‘ nejistě přikývnu.

,, Zlatíčko, kolikpak ti je?‘‘ ukážu jí osm zjizvených prstů a ona se spokojeně usměje. Mám hnědé vlasy a moje matka taky. Nebo ne? Já už nevím. Ale nechci si vzpomenout. Nechci! Nikdy!

            ,,Roby, kam to jedeme?‘‘ hlas mám ochraptělý po dlouhém mlčení. Jak dlouho jsem vlastně nemluvila? Ani svůj hlas nepoznávám.

            Roby se šťastně usměje a odpoví: ,,Domů, Leničko, domů!‘‘